Sněhurka; kapitola I.

7. february 2011 at 21:34
Byl starý, byl unavený. Ležel v posteli. V nesnesitelných bolestech hlavy tak poléhaval už třetí den. Přemítal co udělá až mu zaberou prášky, má ještě spoustu jednání, které již několikrát odložil, kvůli svému zhoršenému zdravotnímu stavu. Pracoval na budování svého impéria, stejně usilovně jako kdysi jeho otec i děd. Ti už ale dnes nežijí. Vzpomínal svého otce, to on mu zajistil život v přepychu. 

Přepych, vzdychl. Rozhlédl se po své obrovské ložnici s nejmodernějším vybavením sklobeným se starožitnostmi, které skupoval na aukcích. Pustil si televizi, ta ale jeho bolest hlavy neutlumila, spíše mu přitížila. Vypnul ji zavřel oči a usnul. 

Probral se, byla již noc. Snažil se rozkoukat, léky zabraly. Posadil se, hned na to se mu začala točit hlava. Cítil se omámeně, jako po tábakových cigaretách. Kouřil od svých šestnácti let, ačkoliv mu to otec zakazoval. Hloupý zákaz vezmeme-li v úvahu, že své první cigarety kradl právě v otcově pracovně. Znovu si lehl, přivolal hospodyni a požádal jí aby nazitří pozvala doktora Neilsona. Neilson byl stejně starý jako on. Malý obtloustlý panáček s několika tituly před jménem i za přišel už v sedm hodin ráno. 

Odborně provedl vyšetření, tvrdil, že se jedná jen o přepracování a nedostatku tekutin. Doporučil mu, aby více pil a dal si ještě několik dní pauzu. Na noční stolek mu položil několik bezbarvých prášků, kdyby bolest hlavy neustupovala. 

Ačkoliv pil a celé dny ležel, bral Neilsonovy léky, bolest neusoupila. Pozval si jiného mužíka s titulem MUDr., ten mu ovšem nebyl s kapkami nic platný. Tak to trvalo několik měsíců, už ani nevstával z postele. Zrušil všechna jednání. Spal a když se probudil měl pocit, že umírá. Tento pocit zaháněl cigaretovým kouřem, nepřestal i když mu to doktoři zakázaly, už jim nevěřil. Nevěřil, že se uzdraví, ať je to cokoliv. 

Jednou ráno když mu hospodyně přinesla jeho typickou snídani - vejce se slaninou a topinky s malinovým džemem. Z jeho oblíbeného jídla se mu začal zvedat žalůdek, vůně smažených vajec, kterou tak miloval se mu teď zdála odporná, i tak ze slaniny. A ta marmeláda, fůj, příliš sladká. Neměl chuť na sladké, neměl chuť na nic k jídlu. Za snídani hospodyni poděkoval a omluvil se jí za své vyjímečné nechutenství. 

Natálie, jak uvedla tmavovláska s modrýma očima kdysi na pohovoru do kolonky jméno se rozhodla jednat. Nemohla se na svého nemocného šéfa dál dívat, ačkoliv to dnes bylo poprvé, co se jí omluvil. Za pět let její pilné a poctivé péči o něj, o jeho košile a vždy naklepaný polštář. Také si jí často pletl s její kolegyní Rity, která se Natálii vzhledem nápadně podobala. Pán má asi slabost pro ženy typu Sněhurka. Nátalie nebyla ani nijak zvlášť bledá a Rita také ne, obě byly opalené, přitažlivé a zadané. 

Natálie k němu přizvala svého přítele, který zaobíral přírodní medicínou. Tvrdil, že každou nemoc vyléčí bylinky. Na to se mu vysmál, kdyby měl sílu vynat ho z domu udělal by to. Ten chlápek mu přišel směšný jako klaun z nějakého cirkusu. Na sobě měl volný hadry a tupě usmíval. 

"Jste šťastný?" pronesl najednou.

Hloupá otázka, tak hloupá, že nevěděl, jak má odpovědět. Chtěl něco namítnout, ale neměl slov. Jak šťastný? Jak štástný? Patřím mezi nejbohatší lidi na týhle pitomý planetě. Myšlenky se mu zahryzávaly do duše. Cítil se najednou tak...nešťastný.

"Vzpomeňte si, kdy jste byl doopravdy šťastný." zeptal se ten podivín.

Co mi rozkazuješ? Pronesl si pod vousy. Ale poslechl, začal si přemítat svůj život. Kdy byl šťastný? Jako dítě. Usmál se, bylo skvělé být dítětem. Úsměv se mu ale opět zkřivil, jako dítě neměl žádné kamrády, byl sám, stejně jako teď. Nikdo se nechtěl kamrádit s přebohatlým rozmazleným frackem, připouštěl si to - byl rozmazlený, ale zároveň byl neustále káran otcem. Celé své dětství nedělal ni jiného než, že jen poslouchal to, co se od něj očekává v budoucnu. 

"Nikdy jsem nebyl šťastný," vzdychl.



 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement