Sněhurka; kapitola II.

8. february 2011 at 11:03
Ten, co ho měl uzdtravit se ho ptá na otázky, které si sám nikdy nepoložil. A proč vlastně? Bál se odpovědi. Má sice peníze, ale nemá rodinu, žádnou lásku. Neměl ani ženu, neměl čas na to se s nějakou seznámit neustále pracoval. Snažil se, doopravdy se snažil vzpomenout na nějakou šťastnou chvilku ve svém životě. 

Našel jí. Byl šťastný, bylo to ale už dávo. Když mu byl malý kluk, jezdíval s matkou a otcem na venkov. Otec říkal, že je příjemné občas vypnout a odpočívat jako normální smrtelník. Nijak zvlášť nevnímal rozdíl jejich domu a venkovního sídla s rozlehlou zahradou. Nicméně jeho rodičům to připadalo jako velmi skromné místo. Každé ráno když posnídali, už tenkrát jeho oblíbené vejce se slaninou, si nalepoval samolepky slavných fotbalistů do svého deníčku. Miloval fotbal a kdykoliv ho hrál byl šťastný, vždycky snil, že bude slavným jako jeho idolové. Otec mu správný postoj ke sportu nijak neupíral, za to se mu jeho hloupý sen vytlouct z hlavy. Tvrdil mu, že toho nikdy nedosáhne, že jeho úkolem bude vést impérium. Z toho byl zmatený, matka mu vždycky říkala, že sny se vyplňují, obzvlášť když je zdělíš padajícím hvězdám. Maminku měl rád, byl s ní šťastný. To ona mu koupila knížku z tvrdými deskami a řekla mu, že vést si deník není jenom pro holky. Poctivě si do něj zapisoval své touhy, myšlenky a příběhy, které mu poskytl každičký nový den. Jednoho dne si do něj zapsal o své kamarádce. Potkal jí když mu bylo deset, bylo léto a on byl s rodiči znovu na venkově. Hrál si v lese s fotbalovým míčem. V tom k němu přišla asi osmiletá holka, měla poměnkově modré oči a černé uhelnaté vlasy. Nikdy neviděl holku jako byla ona, byla hezká. Nevšímal si jí, nepromluvil na ní a ona na něj. Stála u smrku a dívala se, jak kličkuje s fotbalovým míčem mezi stromy. Špatně do míče kopl a on se přikutálel k jejím nohám. Chtěl za ním běžet, jenže dívka mu míč nahrála přímo do náručí. To by od takové male holky nečekal. Zeptal se jí na jméno, neodpověděla. Vypadala jako princezna, přesto s ním hrála fotbal lépe než kterýkoliv jiný osmiletý kluk se kterými kdy hrál. Nemluvili, prostě hráli. Určili si dva smrkové stromy jako bránu do které se strefovaly, byla lepší než on, nascvál jí propuštěl míče, aby viděl její úsměv. Začal jí říkat Sněhurka, nebránila se tomu, jakoby se jí to líbilo. Každý den se scházely v lese a sněčím si hrály, jednou po něm začala házet šišky a propukla mezi nimi válka. Jednou přinesla porcelánové panenky. Kdyby ho tenkrát viděl otec, co by řekl? Hrál si s holkou a s panenkami, to by byla ostuda pro celou rodinu. Blížil se konec srpna a tím i přicházel čas odjet domů. Naposlední den se Sněhurkou rozloučil a ona na něj porpvé promluvila: "Vrátíš se?" "Vrátím," odpověděl. Ještě by jí něco řekl, ještě by s ní mluvil, jenomže otec už nervózně stepoval u auta. Tenkrát se Sněhurkou byl šťastný. Byla to jeho jediná kamarádka, jediná holka, která nepištěla, když jí schodil do bláta. Sněhurka totiž věděla jaká může být s blátem zábava. 

Vrátil se zpět z této vzpomínky.

"Byl jsem šťastný." řekl rozhodně léčiteli. 

"Já vím," řekl léčitel. "Viděl jsem to."

"Jak to myslíte?" zamračil se.

"Viděl jsem vaší vzpomínku a vy jste si vzpomněl na chvíle, kdy jste byl šťastný. To je dobrý začátek. I když nevěřím, že jste byl šťastný jen jako dítě, když jste jezdil na vekov."

Chvíli se přebíral jeho slova. Neměl tušení, jak se ten šarlatán dozvěděl, že jako dítě jezdil na venkov. Prudce se posadil: "Nemáte mne náhodou léčit?"

"Vždyť vás léčím," pokrčil rameny.

Všiml si, že už netočí hlava a to ani po prudkém zvedutí. 

"Vzpomínejte nadále, kdy jste byl šťastný pane Watsone," přistoupil k němu a podíval se mu do očí. "Žádné maso a cigarety, příjdu se na vás podívat za týden." 

Na to odešel. Chvíli jen tak seděl, odfrkl si a otevřel šuplík v nočním stolku. Měl v plánu dát si pořádý doutník, když je mu teď líp. Dá si tabák a k obědu jehněčí. Nebude přeci odmítat jídlo, když se mu od snídaně vrátila chuť. Zkřivil se mu obličej, výbava jeho šuplíku byla pryč, nezbyl tam ai zapalovač. Zloděj jeden mizernej. Chtěl zavolat Natálii, ta už ale zaklepala na dveře vztoupila s velkým podnosem na rukou. K obědu dostal salát, šarlatán si přál, aby jedl zdravé jídlo. Díval se do svého chudého talíře, na kterém nebylo nic, co by chutnalo či vonělo. Rajče, okurka, ředkvička? Vždyť to je všecno přílohová zelenina. Natálie byla, ale přísná. Musel sníst celou porci toho "nic". 


Pokračováí příště....

 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama